Totální zacyklení
Máme děti. Dvě.
(Takže by se vlastně dalo říkat, že máme dvěti – to jen tak mimochodem. Rozhodně to budu používat k matení nepřítele. Ale zpět k tématu:)
A kanárky. Dva.
Děti jsou stále ty původní, kanáři jsou v pořadí několikátí, protože díky kočce, jakési viróze a neidentifikovatelným věcem, které kanáry dokážou zabít (třeba deštník – ten ale na ty naše nikdy nikdo nepoužil; prostě se jednou rozhodli zhynout, nechápu) jsou tihle v pořadí už asi pátý a šestý. A zdá se, že jsou zatím nejspolečenštější. A nejhlasitější.
A v tom je jádro pudla.
Když totiž přijdou do obýváku děti, aby se například dívaly na pohádku nebo hrály nějakou velevtipnou hru, například Kdo dokáže nejrychleji vytočit matku, kanárci mají velkou radost. A tu dávají najevo zpíváním. Děti se ale díky zpěvu ptáků neslyší tak hlasitě, jak by chtěly, a začnou mluvit ječet hlasitěji. Kanáři to berou jako jasnou výzvu ke společenské konverzaci a přidají na intenzitě. Děti nastaví své hlasivky, případně televizi na hodnotu startující tryskáč. Kanárci radostně zatrylkují a pokusí se to přeřvat.
Končí to následujícími dvěma způsoby:
1) děti tleskají na kanáry a křičí: „Ptáci!“ (ta starší) či „Ptáky!“ (ta mladší), kanárci nonšalantně akceptují ovace ve stoje a zdarma přidávají další songy
nebo
2) děti řvou „Mááámíííí, my vůbec nic neslyšíme!“, zatímco kanáři pravděpodobně zpívají něco podobného.
Tak.
A pak se mi divte, že když slyším ticho, děsí mě to. Takovej zvuk prostě není normální.
Příště: Děti vs kočky: kdo je podlejší?
tak to je dobrý. Hrozně sem se nasmál