Filozofická debata
cestou ze školky/družiny
„Mami, a jak byli ve starověku ti lidi jako jiní, jak jste mi s tátou vyprávěli, tak ty jsi tenkrát taky vypadala jako opice?“ zeptala se u ničeho nic Starší. Do té doby jsme se bavily o dnešním divadelním představení, takže jsem rychle přepojila mozek z módu Kultura do módu Historie.
„Ehm, ne. Bylo to v pravěku a ten byl tak strašně dávno, že ti lidé, co vypadali trochu jako opice, byli našimi pra-pra-pra-pra-pra-pra- (zde si domyslete několik desítek dalších pra-, které jsem pronesla, abych dosáhla kýženého wow! efektu) předci.“
„Aha,“ přikývla chápavě Starší. Pak se do toho vložila Mladší:
„Ale mami! Až budeš stará a my budeme taky starý a umřeme, kdo nás zahrabe?!“
Cvak, přepnout z Historie do Hysterie.
„Noo, lidi zahrabávají zaměstnanci hřbitova.“
„A pak nás zase vyhrabou?“ sondovala Mladší.
„Ne, to už budeme definitivně zahrabaný.“
„Vyhrabou nás, jen kdyby se nás chtěli třeba na něco zeptat,“ upřesnila Starší.
„Ne, fakt už nás vyhrabávat nebudou. Když je člověk jednou zahrabanej, tak jsou z něj postupně jen kosti.“
„Hustýý!“ Představa kostí je nadchla. Na chvilku.Protože pak:
„Ale co když se nám domů už ty kosti nevejdou? To budeme mít na zahradě kopečky?“
„Ne, Mladší, doma nebudeme mít zahrabané žádné kosti. Ty jsou na hřbitově. A místo se tam vždycky najde.“ Nechtěla jsem se pouštět do kremace, ta by je určitě taky uchvátila.
„Takžeee,“ začala slavnostně Starší, „když najdeme někde ležet někoho mrtvého, musíme ho odtáhnout na hřbitov a zahrabat!“
„Ne! Starší, to bychom museli zavolat sanitku a nejspíš taky policii, a rozhodně nebudeme nikoho nikde zahrabávat.“
„Tak jo…“ A pak: „Půjdeme zítra na hřbitov, prosím?“
„Jooo, mami, prosíííím!“
Už se fakt těším na to, až budou zítra nadšeně vyprávět babičce o mrtvolách. Ach jo.
