Stěhování
Ne naše. Nanečisto teď zkouším, jaké to bude, protože se stěhuje kamarád P.. Do bytu, ve kterém žila stará paní, ročník 1928. Pomohla jsem mu tam odvézt pár věcí, snažila jsem se dělat, že mě ten divný panelákový byt s původním umakartovým jádrem nevyděsil, snažila jsem se představit si, jaké to tam bude s novou výmalbou, novou linkou… Upřímně, moc mi to nešlo.
Příbuzní předchozí majitelky si odvezli všechno, jen ve skříni na chodbě nechali pár věcí. Ať to P. prý vyhodí.
Jenže ve skříni byly poklady.
Jako tenhle. Ach!
Nebo tenhle.
Nebo tohle.
Taky tohle.
Slosování proběhlo (respektive dle losů mělo proběhnout, nevím, jestli fakt proběhlo) v roce 1990 a 1991. Stará paní si k losům připsala poznámku:
Ještě v tuhle chvíli jsme byli spíš pobavení tím, jak pečlivě si ukládala věci. Pak jsme ale našli její notýsek na všechno.
A jak jsme obraceli stránky, bylo nám čím dál víc úzko.
Nakonec jsme tam stáli, kamarád P., který miluje makabrózní věci, na procházku chodí na hřbitov a každoročně mě zve na den otevřených dveří v krematoriu, jeho spolubydlící M., cynik věčně nad věcí, a já, a nebylo nám veselo. Do bytu foukalo balkónem, který se nedá úplně dovřít, protože ho zvenčí vypáčili hasiči, aby se k původní majitelce dostali. Dveře do pokoje měly vyražené sklo, protože se stará paní zamykala. A fakt jsme byli pekelně nesví.
Dostala jsem toho Jiráska. A model lokomotivy a koleje pro muže. Prý aby nám ty věci dělaly radost. Musím říct, že z toho mám ambivalentní pocity. Mám chuť si dát panáka a těším se, až dorazí děti ze školy a školky a budou tak hlasité a živé jako vždycky.
Děkuju, paní V.
