Stěhování, díl druhý

Ještě v osm ráno mi P. volal, jestli teda můžu v devět přijet a zase odvézt pár věcí do toho nepěkného panelákového bytu.

Když jsem v devět čekala u něj před domem, vřítil se do auta a vztekle mumlal, že: „Censored censored se na to můžu censored, ta censored mi volala, že jsem vlastně děsně nevděčnej, když se mi ten byt nelíbí, a pak mi řekla, že tu novou linku tam nedá a ať si nestěžuju, za ty prachy.“

Ona je to taková dlouhá anabáze, ve které figuruje jeho známá, které můžeme říkat třeba C. jako Censored, několik jejích bytů a její nabídka, že P. s kamarádem M. můžou jít bydlet do jednoho z nich. A že je jen potřeba odtamtud vystěhovat již dlouho neplatící nájemkyni. A že to všechno bude hotové do půlky ledna, aby se ti dva mohli na konci ledna nastěhovat. Jenže náhle z toho bylo stěhování do jiného bytu, toho nepěkného, klíče P. dostal až včera a celou dobu byl přesvědčován o tom, že tam stačí jen vymalovat a jinak je to v cajku. Když P. řekl C., že ten byt je fakt kůlnička a zeptal se, proč tam neteče voda a nejde elektřina, C. se to dotklo – nevděk vládne světem – a jak jsou oba tak trochu temperamentnější, strašně se pohádali a P. se rozhodl, že na tohle se může vykašlat. Bleskově zařídil, že se nastěhují do bytu, kde dosud bydlel ten budoucí spolubydlící M., a kam původně nechtěl, protože nějak někde zaslechl, že by to bylo jen maximálně do podzimu. Při tom domlouvacím hovoru ale zjistil, že majitelka hodlá byt pronajímat do doby, než její dítě dostuduje školy, a vzhledem k tomu, že je v prváku na střední, to ještě chvíli trvat bude.

„Takže jedeme odvézt ty věci k M.?“ ujišťovala jsem se. Nechtělo se mi se za další hodinu dozvědět, že všechno je jinak.

„Jo. Ale nejdřív jedeme na kafe.“

„Ok. Vypadáš docela klidně, já bych asi byla ve stresu.“

„No, já bych byl taky, ale zhulil jsem se. To je lepší než lexaurin. Třeba tuhle jsem si omylem vysypal popelník do postele, a bylo mi to úplně jedno. Dokonce mě to docela pobavilo.“

Aha.

V kavárně jsem si objednala kafe a zázvorový tonik, on dvojitou vodku s redbullem. To bylo v půl desáté dopoledne. Pak už mu bylo jedno všechno.

O něco později jsme odtahali pytle s oblečením do výtahu, a když jako poslední nastupoval P., pronesl:

„To je jak v tý písničce. Máme pytle. Škoda, že nevím, kterým směrem je Tábor. Mohli bychom tam běžet.“

„Já teda nikam neběžím, ani s pytlem, ani bez,“ bránila jsem se.

„Hm. Stejně nemáme zázvor.“

„Já měla zázvorovou limonádu.“

„Já vodku.“

Dovezla jsem P. i část jeho věcí k M., který zrovna vstával po noční a nevypadal nijak překvapeně z aktuálního vývoje situace. Poprvé jsem vlezla k němu do bytu – do zrekonstruovaného bytu v cihlovém domě uprostřed města, sprchový kout s masážním panelem included – a nechápala jsem, proč tam P. původně nechtěl jít a jak mohl M. původně souhlasit se stěhováním do té díry.

Zítra nastává finální fáze stěhování. Už teď P. ví, že se mu všechny věci k M. nevejdou. A tak zítra podědím psací stůl. A prý kdybych chtěla peřiňák. A dvě skříňky. A kdo ví, co ještě.

Občas – ne moc často, ale jednou za pár let jo – nastanou v mém životě chvíle, kdy si říkám, jestli bych neměla začít hulit. Zítřek bude pravděpodobně jednou z nich.

• Upvote
• Share
• Upvote
• Tweet

Sorry, comments are closed for this post.