Peru
(nečekejte nic zeměpisného)
Rodička vždy brala špinavé prádlo velmi svědomitě. Ono taky prát po pěti lidech, z nichž tři jsou dospívající dobytci, nebyla žádná legranda. Praní ovšem předcházelo třídění, a to je ta věc, která mě doteď fascinuje.
Černé. Bílé. Červené. Modré. Zelené. Hnědé. Šedé. Světle barevné. Tmavě barevné. To na třicet. Ručníky. Utěrky. Hodně špinavé věci.
Když se třídilo prádlo, chodba byla plná hromádek až hromad, a když bylo jasné, že se ten den všech těch tisícosmsetsedmdesáttři kupiček nestihne postupně vyprat, balily se kupičky každá zvlášť do jednoho velkého kusu oblečení, aby se nemusely třídit znovu.
Dlouho jsem žila v domnění, že je to běžný postup. Pak jsem zjistila, že není. Nebo že možná je, ale je mi to jedno.
Třeba dneska: popadla jsem džíny, které potřebuju vyprat. A mikina by to taky snesla. Hm, růžová? To by mohlo klapnout. A k tomu tohle červené triko. A hnědá je skoro červená. Zelená je taky skoro červená a vlastně i skoro hnědá, šup tam s tím. Ha, černovzorované triko bych si zítra mohla vzít na sebe, prsk ho tam. A tohle celočerné koneckonců taky.
Vyprala jsem to. Nenastal konec světa. Nevybuchla pračka. Prádlo po vyprání nemělo divně šedou barvu. Neobarvilo se navzájem.
Už pár let přemýšlím, jestli to říct rodičce. Že jako může vyprat zelené a hnědé dohromady, případně šedé a černé. Dokonce – a to se zdá být obzvlášť kacířskou myšlenkou – by mohla vyprat třeba světle barevné s tím na třicet, pokud světle barevné není moc zprasené. Ale nevím, jestli by to nenarušilo její vnitřní rovnováhu, nebo tak něco, a tak jí to radši neřeknu.
(A ona to stejně jednou zjistí a dá mi kázání. To aby byl vesmír v rovnováze, že ;-) )
třídím prádlo jen na světlé, tmavé a barevné :D