5.25 – „Mamí? Neděje se nic, jen že jsem vzhůru.“

5.35 – „Mami? Mohla bys mi vytisknout omalovánku? Ne? Proč? Aha, tak ještě spi.“

5.40 – „Mami? Vzala jsem si jogurt.“

5.52 – „Mami, mohla bys mi hned teď jít dát na ruku to tetování, co bylo u jogurtu? Ne? Proč? Aha, no tak ještě chvilku spi, no.“

6.02 – „Mamíí, já už jsem taky vzhůvu!“

6.10 – „Mami? Mladší říká, že ji bolí břicho. Mladší, máma se ptá, jestli sis došla na záchod! Ona prej nepotřebuje. PREJ SI MÁŠ DOJÍT A PŘESTANE TĚ BOLET BŘICHO! Ona prý vážně nepot-“

6.13 – „Tak mě to bžíško bolelo fakt jen pvoto, že sem počebovala na záchod!“

6.20 – „Mami? Já neci k snídani muffin, já bysem chtěla papviku. Ne, jen papviku. Celou. Nechci chleba s máslem a papvikou, chci jen papviku Nebo smašené vejce a papviku. Ale celou!“

6.30 – „Ta papvika mi nechutná. Dáš mi muffin?“

6.42 – „Mááámíííí, Mladší mi sebrala tričko! Tohle si nemůžeš vzít do školky!“

6.42 – „Já du neska do školky? Jak to? Jsou pvázdniny! Byla jsem tam včeva! Ajo vlastně, dyť mně se tam líbí, jsem to popleta.“

6.43 – „Mááámíííí, Mladší brečí, že nechce jít do školky!“

6.44 – „Já tam necííí, mně se tam nelíbí! Pančelku Majku mám váda, no. Tak jo, tak já tam pudu.“

6.50 – „Mami? Budeme hned teď vyrábět mýdla?“

6.59 – „Vozmyslela sem si to, nelíbí se mi tam. Nechci do školky.“

7.01 – „Mamí? Když teda nebudeme dělat mýdla, mohli bysme dělat papír!“

7.02 – „Já neci tyhle boty, já chci tamty! Nejsou mi malý! FAKT NE!“

7.03 – „Mě tlačí nožiška!“

7.04 – „Anebo! Co kdybychom jely na výlet, když tu Mladší nebude?“

7.04 – „Uááááááááááááááááááááá! JÁ NECI DO ŠKOLKY JÁ CI NA VÝLET!“

7.20 – „Já nemůšu do školky, já bvečím! Počkej tu se mnou v šatně, dokud se neuklidním, jo, mami?“

7.27 – „ALE JÁ EŠTĚ NEJSEM UKLIDNĚNÁ!“

7.28 – „Maminko, ty jsi moje nejmilejší maminka… Budeš se mnou tady v šatně celej den? Pak si mě můžeš odvést domů.“

7.30 – „Jéé, ahoj Kačí! Hele, jakou mám kvásnou sukni! A hele, jak se točí, hele, uvííííí – Au.“

7.31 – „Nech mě, mami. Už di. Pančelko Majko, hele, jakou mám kvásnou sukní!“

7.40 – „Mami? Co bude k obědu? Už jdeš vařit oběd? Ne? Proč?“

(Takže by se vlastně dalo říkat, že máme dvěti – to jen tak mimochodem. Rozhodně to budu používat k matení nepřítele. Ale zpět k tématu:)

A kanárky. Dva.

Děti jsou stále ty původní, kanáři jsou v pořadí několikátí, protože díky kočce, jakési viróze a neidentifikovatelným věcem, které kanáry dokážou zabít (třeba deštník – ten ale na ty naše nikdy nikdo nepoužil; prostě se jednou rozhodli zhynout, nechápu) jsou tihle v pořadí už asi pátý a šestý. A zdá se, že jsou zatím nejspolečenštější. A nejhlasitější.

A v tom je jádro pudla.

Když totiž přijdou do obýváku děti, aby se například dívaly na pohádku nebo hrály nějakou velevtipnou hru, například Kdo dokáže nejrychleji vytočit matku, kanárci mají velkou radost. A tu dávají najevo zpíváním. Děti se ale díky zpěvu ptáků neslyší tak hlasitě, jak by chtěly, a začnou mluvit ječet hlasitěji. Kanáři to berou jako jasnou výzvu ke společenské konverzaci a přidají na intenzitě. Děti nastaví své hlasivky, případně televizi na hodnotu startující tryskáč. Kanárci radostně zatrylkují a pokusí se to přeřvat.

Končí to následujícími dvěma způsoby:

1) děti tleskají na kanáry a křičí: „Ptáci!“ (ta starší) či „Ptáky!“ (ta mladší), kanárci nonšalantně akceptují ovace ve stoje a zdarma přidávají další songy

nebo

2) děti řvou „Mááámíííí, my vůbec nic neslyšíme!“, zatímco kanáři pravděpodobně zpívají něco podobného.

Tak.

A pak se mi divte, že když slyším ticho, děsí mě to. Takovej zvuk prostě není normální.

Příště: Děti vs kočky: kdo je podlejší?  

Mám před sebou poslední měsíc práce ve Velkém Růžovém (a už se fakt těším, až bude po něm, ale o tom jindy) a s tím i poslední měsíc směnného provozu. Který je peklo. Ale pokud máte muže, co má home-office a schůzky se zákazníky si může domluvit podle toho, jak se to hodí jemu (čtěte podle toho, jaké máte vy směny), dá se to zvládnout. Sice mi muž trochu zešedivěl, ale co, podívejte na Clooneyho, a jak je sexy! :-)

Clooney…

Moment, o něm jsem psát nechtěla… Kde jsem to… Směny – práce je peklo – pitomý dojíždění – přijela jsem domů – áha, už vím!

Přijela jsem večer domů a Starší žaluje:

„Mámííí, táta mi nechce dát jed na krysy!“

Tady by tahle historka mohla skončit – muž je šikovnej, že dětem nedovolí konzumovat jed na krysy – ale a) jsem věděla, že doma jed na krysy rozhodně nemáme a b) jsem netušila, kde Starší (ač lehce geniální) přišla na to, že něco takového vůbec existuje.

„To je asi dobře, ne?“ zeptala jsem se opatrně. Její náběh na brek mi ale ukázal, že to dobře rozhodně není, tak jsem se šla zeptat rovnou viníka.

„Tys nechtěl dát Starší jed na krysy?“

A přiznal se dobrovolně, fakt nechtěl :-) Koupil na nákupu takové ty čokokuličky, co nemají žádnou výživovou hodnotu a jen samé cukry a hromadu fujtajblů, ale děti se po nich mohou utlouct a vždycky při jejich konzumaci pobryndají své okolí obarveným mlékem, nakonec to ani nedojí a je z toho rozplizlej blivajz. A když se dětí optal, co chtějí k večeři, a šel jim připravovat to, o co si řekly, všimla si Starší balení čokokuliček. A protože to byly noname kuličky, nebyly v krabici, ale v dětem neznámém pytlíku.

„Ne! Já chci tohle!“

„Ani nevíš, co to je,“ nedal se muž.

„To nevadí, já to chci,“ trvala na svém Starší.

„A co kdyby to byl jed na krysy, to bys to taky chtěla?“

Samozřejmě, že chtěla.

Samozřejmě, že nedal.

A já to pak schytala hned za dveřma.

Tak jen, čistě pro případ, že by nám náhodou zabavili děti, protože ve školce prokecnou, že táta jim nechce dávat jed na krysy, kterej jim ale chutná, je mezi přítomnými nějaký právník? A dosvědčíte nám, že nejsme traviči? Dík ;-)

(Přemýšlím, že bych asi neměla vyrábět k tomuhle ublognutí štítky, co? Jakože „jed na krysy“, „jedí děti jed na krysy“, „vaříme pro děti“ „Zdravá dětská strava“. Hm, asi ne :-) )