Když Starší měla jednu chvíli potíže s chozením do školy, muž jí slíbil, že ji zaregistruje na Postcrossingu, aby jí taky chodily pohledy, ale jen za odměnu, když nebude ve škole zvracet jen proto, že tam není jejich milovaná pančelka. A ono to fakt zabralo, Starší přestala trpět, začala snášet různé suplující učitelky a začala psát pohledy.

(Každý postcrosser určitě touží dostat pohled psaný šestiletým dítětem. Zvlášť ti, kteří chtějí, aby se jim pohledy psaly v rodné řeči odesílatele, aby si jako užili cizích jazyků :-) )

A začaly jí pohledy chodit. Úžasné pohledy se zvířátky, kytičkami, samolepkami, srdíčky – fakt paráda.

Pak jednou napsala slečna nebo paní z Polska, říkejme jí třeba Mína. Muž jí následně potvrdil přijetí pohledu, poděkoval, ona jen tak mimochodem napsala, že se u nich dělá ten nejlepší perník na světě, muž odpověděl, že nene, protože ten nejlepší se dělá u nás a že jí klidně pošle na ochutnání. Mína napsala, že teda ok, ale ať počkáme, dokud nedorazí její zásilka.

Balíček z Toruně dorazil dnes. Teda… balíček… Mělo to velikost A3 a vážilo to dobrá dvě kila. Rozbalili jsme ho a…

Wow.

Hromada perníků! Napočítala jsem víc než deset druhů. Ochutnala jsem zatím dva a jsou fakt úžasné, kruciš! Jsem zvědavá, jak Mínu přesvědčíme o tom, že náš perník je lepší, protože se bojím, že tomu tak není :-) Což bych asi neměla přiznávat, že ale přeci jen Toruň dělá perník o něco déle, takže v tom mají o něco větší praxi… co? Ne? :-)

Nicméně faktem je, že perník jako sbližovadlo funguje dokonale. Možná existuje i nějaká perníková unie, o které zatím nevím?

A teď mě omluvte, jdu objednat velké perníkové srdce s nápisem Milujeme Mínu a vymyslet, jak ho společně s perníkovou chaloupkou dostat poštou do Toruně.

„Mami, a jak byli ve starověku ti lidi jako jiní, jak jste mi s tátou vyprávěli, tak ty jsi tenkrát taky vypadala jako opice?“ zeptala se u ničeho nic Starší. Do té doby jsme se bavily o dnešním divadelním představení, takže jsem rychle přepojila mozek z módu Kultura do módu Historie.

„Ehm, ne. Bylo to v pravěku a ten byl tak strašně dávno, že ti lidé, co vypadali trochu jako opice, byli našimi pra-pra-pra-pra-pra-pra- (zde si domyslete několik desítek dalších pra-, které jsem pronesla, abych dosáhla kýženého wow! efektu) předci.“

„Aha,“ přikývla chápavě Starší. Pak se do toho vložila Mladší:

„Ale mami! Až budeš stará a my budeme taky starý a umřeme, kdo nás zahrabe?!“

Cvak, přepnout z Historie do Hysterie.

„Noo, lidi zahrabávají zaměstnanci hřbitova.“

„A pak nás zase vyhrabou?“ sondovala Mladší.

„Ne, to už budeme definitivně zahrabaný.“

„Vyhrabou nás, jen kdyby se nás chtěli třeba na něco zeptat,“ upřesnila Starší.

„Ne, fakt už nás vyhrabávat nebudou. Když je člověk jednou zahrabanej, tak jsou z něj postupně jen kosti.“

„Hustýý!“ Představa kostí je nadchla. Na chvilku.Protože pak:

„Ale co když se nám domů už ty kosti nevejdou? To budeme mít na zahradě kopečky?“

„Ne, Mladší, doma nebudeme mít zahrabané žádné kosti. Ty jsou na hřbitově. A místo se tam vždycky najde.“ Nechtěla jsem se pouštět do kremace, ta by je určitě taky uchvátila.

„Takžeee,“ začala slavnostně Starší, „když najdeme někde ležet někoho mrtvého, musíme ho odtáhnout na hřbitov a zahrabat!“

„Ne! Starší, to bychom museli zavolat sanitku a nejspíš taky policii, a rozhodně nebudeme nikoho nikde zahrabávat.“

„Tak jo…“ A pak: „Půjdeme zítra na hřbitov, prosím?“

„Jooo, mami, prosíííím!“

Už se fakt těším na to, až budou zítra nadšeně vyprávět babičce o mrtvolách. Ach jo.

Rodička vždy brala špinavé prádlo velmi svědomitě. Ono taky prát po pěti lidech, z nichž tři jsou dospívající dobytci, nebyla žádná legranda. Praní ovšem předcházelo třídění, a to je ta věc, která mě doteď fascinuje.

Černé. Bílé. Červené. Modré. Zelené. Hnědé. Šedé. Světle barevné. Tmavě barevné. To na třicet. Ručníky. Utěrky. Hodně špinavé věci.

Když se třídilo prádlo, chodba byla plná hromádek až hromad, a když bylo jasné, že se ten den všech těch tisícosmsetsedmdesáttři kupiček nestihne postupně vyprat, balily se kupičky každá zvlášť do jednoho velkého kusu oblečení, aby se nemusely třídit znovu.

Dlouho jsem žila v domnění, že je to běžný postup. Pak jsem zjistila, že není. Nebo že možná je, ale je mi to jedno.

Třeba dneska: popadla jsem džíny, které potřebuju vyprat. A mikina by to taky snesla. Hm, růžová? To by mohlo klapnout. A k tomu tohle červené triko. A hnědá je skoro červená. Zelená je taky skoro červená a vlastně i skoro hnědá, šup tam s tím. Ha, černovzorované triko bych si zítra mohla vzít na sebe, prsk ho tam. A tohle celočerné koneckonců taky.

Vyprala jsem to. Nenastal konec světa. Nevybuchla pračka. Prádlo po vyprání nemělo divně šedou barvu. Neobarvilo se navzájem.

Už pár let přemýšlím, jestli to říct rodičce. Že jako může vyprat zelené a hnědé dohromady, případně šedé a černé. Dokonce – a to se zdá být obzvlášť kacířskou myšlenkou – by mohla vyprat třeba světle barevné s tím na třicet, pokud světle barevné není moc zprasené. Ale nevím, jestli by to nenarušilo její vnitřní rovnováhu, nebo tak něco, a tak jí to radši neřeknu.
(A ona to stejně jednou zjistí a dá mi kázání. To aby byl vesmír v rovnováze, že ;-) )

V létě, během jednoho všedního dopoledne, zazvonil zvonek. Hlava rodiny vykoukl z okna a dole stála nějaká paní ve středních letech a jestli prý náhodou nemají chvilku čas. A vypadala viditelně dojatě, že je někdo doma – a dokonce ji neodmítl.

Hlava rodiny sešel dolů a dozvěděl se, že paní je z agentůry, co má na starosti píplmetry, aby ředitelé televizí měli nějaké koláče sledovanosti. A že jak je to léto a dopoledne, tak nikdo není doma a ona potřebuje sehnat někoho, kdo by si nechal ten přístroj namontovat a dostával za to drobné odměny. Hlava rodiny řekl, že televizi sice doma mají, ale dívají se na ni jen děti, on i žena jen výjimečně. Paní řekla, že to nevadí, že to je super, že takovej vzorek taky potřebujou a bude to skvělý, protože mladá rodina a děti, to je krásnej úlovek do sociodemografického složení diváků.

A tak si plácli.

O něco později dorazil pán od píplmetrů s píplmetrem. Hlava rodiny znovu zpakoval, že se na to dívají fakt jen děti, a sem tam – fakt málokdy – i on nebo žena, ale že ti se většinou dívají v počítači. Píplmetrový pán řekl, že to neva. Nainstaloval píplmetr, naučil hlavu rodiny, jak se s tím zachází, a odešel. Hlava rodiny předal informace ženě a dětem a to bylo celé.

Za pár dní volali hlavě rodiny z píplmetrové agentůry. Jestli je prý všechno ok, že se jim tak ukazuje v záznamech jen jeden nebo druhý dětský program, případně zapnutá televize, ale bez programu. Hlava rodiny řekl, že jo, že to sedí, protože se dívají jen děti a taky si občas pouští DVD, u kterého je zapnutá televize, ale žádný program. Píplmetrová agentůra řekla, že teda aha, aha, no dobře.

Vydrželi to pár týdnů a volali zas. Jestli je všechno v pořádku a nemáme to třeba rozbitý, nebo cože, protože tam v záznamech fakt není žádnej dospěláckej program. Hlava rodiny odvětil, že vše je v naprostém pořádku a že hned od začátku říkal, že se dospělí na tu televizi dívají fakt minimálně.

Zavolali znovu. A znovu. A znovu. Že ono se jim to tam prostě ukazuje jako nestandardní provoz. A jestli se hlava rodiny a žena jako fakt nekoukají? Ani trošičku? Ne? Hm, aha…

Hlava rodiny a žena na moment zvažovali, že by občas mohli tu telku zapnout na nějakém dospěláckém kanálu, přihlásit se do píplmetru a ušetřit tak píplmetrové agentuře nervy – ale ve smlouvě je jasně psáno, že může být přihlášen jen ten, kdo je ve stejné místnosti s televizí. A to oni prostě nebývají. Takže nic.

Zajímalo by mě, jak dlouho to agentura ještě vydrží. A kdy ten někdo, kdo má tyhle zákeřné nekoukače na starosti, dostane žaludeční vředy :-)

Když jsem v devět čekala u něj před domem, vřítil se do auta a vztekle mumlal, že: „Censored censored se na to můžu censored, ta censored mi volala, že jsem vlastně děsně nevděčnej, když se mi ten byt nelíbí, a pak mi řekla, že tu novou linku tam nedá a ať si nestěžuju, za ty prachy.“

Ona je to taková dlouhá anabáze, ve které figuruje jeho známá, které můžeme říkat třeba C. jako Censored, několik jejích bytů a její nabídka, že P. s kamarádem M. můžou jít bydlet do jednoho z nich. A že je jen potřeba odtamtud vystěhovat již dlouho neplatící nájemkyni. A že to všechno bude hotové do půlky ledna, aby se ti dva mohli na konci ledna nastěhovat. Jenže náhle z toho bylo stěhování do jiného bytu, toho nepěkného, klíče P. dostal až včera a celou dobu byl přesvědčován o tom, že tam stačí jen vymalovat a jinak je to v cajku. Když P. řekl C., že ten byt je fakt kůlnička a zeptal se, proč tam neteče voda a nejde elektřina, C. se to dotklo – nevděk vládne světem – a jak jsou oba tak trochu temperamentnější, strašně se pohádali a P. se rozhodl, že na tohle se může vykašlat. Bleskově zařídil, že se nastěhují do bytu, kde dosud bydlel ten budoucí spolubydlící M., a kam původně nechtěl, protože nějak někde zaslechl, že by to bylo jen maximálně do podzimu. Při tom domlouvacím hovoru ale zjistil, že majitelka hodlá byt pronajímat do doby, než její dítě dostuduje školy, a vzhledem k tomu, že je v prváku na střední, to ještě chvíli trvat bude.

„Takže jedeme odvézt ty věci k M.?“ ujišťovala jsem se. Nechtělo se mi se za další hodinu dozvědět, že všechno je jinak.

„Jo. Ale nejdřív jedeme na kafe.“

„Ok. Vypadáš docela klidně, já bych asi byla ve stresu.“

„No, já bych byl taky, ale zhulil jsem se. To je lepší než lexaurin. Třeba tuhle jsem si omylem vysypal popelník do postele, a bylo mi to úplně jedno. Dokonce mě to docela pobavilo.“

Aha.

V kavárně jsem si objednala kafe a zázvorový tonik, on dvojitou vodku s redbullem. To bylo v půl desáté dopoledne. Pak už mu bylo jedno všechno.

O něco později jsme odtahali pytle s oblečením do výtahu, a když jako poslední nastupoval P., pronesl:

„To je jak v tý písničce. Máme pytle. Škoda, že nevím, kterým směrem je Tábor. Mohli bychom tam běžet.“

„Já teda nikam neběžím, ani s pytlem, ani bez,“ bránila jsem se.

„Hm. Stejně nemáme zázvor.“

„Já měla zázvorovou limonádu.“

„Já vodku.“

Dovezla jsem P. i část jeho věcí k M., který zrovna vstával po noční a nevypadal nijak překvapeně z aktuálního vývoje situace. Poprvé jsem vlezla k němu do bytu – do zrekonstruovaného bytu v cihlovém domě uprostřed města, sprchový kout s masážním panelem included – a nechápala jsem, proč tam P. původně nechtěl jít a jak mohl M. původně souhlasit se stěhováním do té díry.

Zítra nastává finální fáze stěhování. Už teď P. ví, že se mu všechny věci k M. nevejdou. A tak zítra podědím psací stůl. A prý kdybych chtěla peřiňák. A dvě skříňky. A kdo ví, co ještě.

Občas – ne moc často, ale jednou za pár let jo – nastanou v mém životě chvíle, kdy si říkám, jestli bych neměla začít hulit. Zítřek bude pravděpodobně jednou z nich.

Příbuzní předchozí majitelky si odvezli všechno, jen ve skříni na chodbě nechali pár věcí. Ať to P. prý vyhodí.

Jenže ve skříni byly poklady.

Jako tenhle. Ach!

Nebo tenhle.

Nebo tohle.

Taky tohle.

Slosování proběhlo (respektive dle losů mělo proběhnout, nevím, jestli fakt proběhlo) v roce 1990 a 1991. Stará paní si k losům připsala poznámku:

Ještě v tuhle chvíli jsme byli spíš pobavení tím, jak pečlivě si ukládala věci. Pak jsme ale našli její notýsek na všechno.

A jak jsme obraceli stránky, bylo nám čím dál víc úzko.

Nakonec jsme tam stáli, kamarád P., který miluje makabrózní věci, na procházku chodí na hřbitov a každoročně mě zve na den otevřených dveří v krematoriu, jeho spolubydlící M., cynik věčně nad věcí, a já, a nebylo nám veselo. Do bytu foukalo balkónem, který se nedá úplně dovřít, protože ho zvenčí vypáčili hasiči, aby se k původní majitelce dostali. Dveře do pokoje měly vyražené sklo, protože se stará paní zamykala. A fakt jsme byli pekelně nesví.

Dostala jsem toho Jiráska. A model lokomotivy a koleje pro muže. Prý aby nám ty věci dělaly radost. Musím říct, že z toho mám ambivalentní pocity. Mám chuť si dát panáka a těším se, až dorazí děti ze školy a školky a budou tak hlasité a živé jako vždycky.

Děkuju, paní V.

Muž bude mít narozeniny.

Muhehe, na dva měsíce bude o dva roky starší než já! :-) Ano, vím, že to nedává smysl, ale budu ho tím moct týrat, protože jednou za čas má pocit, že stárne :-)

To, že jsem mu už před víc než dvěma týdny objednala dárek, který stále nedorazil, mě vůbec nepřekvapuje. Pořád tak nějak doufám, že dorazí dřív než kdysi ta v listopadu k Vánocům objednaná baskytara, která přišla před Velikonocemi – na čekání je tedy už zvyklý…

Slíbila jsem ale dětem, že mu taky koupí nějaký dárek. Šestiletá Starší se na to moc těší, skoro pětileté Mladší to bylo do včerejška víceméně putna. Včera večer jsem ale ohlásila, že dneska po škole/školce spolu pojedeme ty dárky koupit. Řekla jsem jim to před mužem a hned jsem jejich jásání přerušila tím, že jsem oznámila, že to, co mu koupíme, bude ale tajemství a nesmí mu to říct.

Mladší se zašklebila, pak bylo vidět, jak se hluboce zamyslela. A nakonec hlasitě a skoro slavnostně pronesla:

„Táto! Zítra pojedeme koupit…“ Nádech. „…jídlo!“ A pošeptala mi, že mu to teda jako neřekla.

A Starší se taky zamyslela a vzpomněla si na to, jak Ježíšek přinesl muži pod stromeček dva balíky plechovek jeho milovaného root beer, takže mi pošeptala:

„Mohly bychom mu koupit plechovku piva!“

Je super, jak děti to kupování dárků ze začátku vidí úplně jinak :-) Pamatuju si, jak jsem poprvé vzala svých pár kaček, abych mohla něco koupit mamce. A jak jsem až v papírnictví/hračkářství zjistila, že to je fakt jen pár kaček a dalo mi to na jednu ozdobnou sponku do vlasů. Muž zase vyprávěl, jak otci zabalil a hrdě daroval napůl vypotřebovaný plyn do zapalovačů.

Takže plechovka piva je vlastně naprosto v pohodě.

(Jsem fakt zvědavá, co nakonec vybereme :-) )

Muž paří hru. Jednu z těch střílecích, co nehraju, ánžto mě vždycky hned zabijou a to mě naštve. Navíc nikdy nevím, kam jít, bloudím, nepamatuju si úkoly a mám ledový ruce, protože se děsím toho, že na mě někde něco bafne.

Proto je prakticky jediná hra, kterou jsem hrála – a ráda – Heroes of Might and Magic.

Ale zpět k mužovi. Je do toho zabrán, takže když se k němu zezadu připlížím a obejmu ho, určitě ho to rozladí, ale dělá, že nic.

(Jo, i potěch letech se k němu tulím. Nehledejte za tím žádnou romantiku ani nic vzrušujícího – je mi zima a on hřeje. Prostý pud, hledání tepla.
Tak jo, kecám ;-) )

Takže mu koukám přes rameno a lehce ho přitom škrtím, jak ho objímám, a povídám:

„Proč se válíš na zemi?“ (Na monitoru je totiž jen jedna postava a ta leží.)

„To nejsem já,“ povídá dotčeně muž. „Já jsem tohle.“ (Na monitoru se objeví jiná postava a kolem hlavy má jasně svítící dráhy, obruče, kolečka… wtf?)

„Proč ti svítí hlava?“

„To je takové oživovací… Tomu bys stejně nerozuměla.“

Vidíte tu trpělivost? Nejen, že ho škrtím, lepím se na něj a celkově ho obtěžuju – dokonce se mi to snažil vysvětlit, ale nechtěl zbytečně zatěžovat mou hlavu složitými věcmi, které se určitě vážou k teorii strun, nebo něčemu podobnému. Je to miláček :-)

Jdu si připravit várku pitomých otázek na zítra :-)