V úterý byl ve schránce lístek od pošťačky. Že prý obyčejná zásilka, krabička větších rozměrů. A nahoře napsáno velkým písmem: PROSÍM VYZVEDNOUT IHNED! Včetně toho vykřičníku.

Chvíli jsem si myslela, že je prostě nakrknutá kvůli tomu, že jsme nebyli doma. Když nejsou doma, ať aspoň kurvadrát smahnou okamžitě na poštu, ať nám to tam nezabírá místo, žejo! Jenže naše paní pošťačka je dobrá duše, pořád se usmívá (prší, úsměv stále drží. Sníh a mráz, úsměv stále drží, jen vypadá křečovitě), takže mi to nějak nesedělo. A pak mi to došlo.

Zásilka z Islandu!

V tu chvíli bylo jasné, proč se chce toho balíku co nejrychleji zbavit. Sušené ryby jsou totiž jedna z nejsmradlavějších věcí na světě. Smrděj (nečekaně) rybinou, trochu jako krmení pro rybičky, jen mnohem silněji a vtíravěji. Vybavila jsem si loňské Velikonoce, o kterých muž dostal od naší kamarádky Danči první kousek sušené ryby, jen na ochutnání. V bytě to bylo cítit asi týden.

A teď mu toho Danča poslala krabičku větších rozměrů. Chtělo se mi říct něco sprostého. Místo toho jsem napsala muži, že mu asi dorazily ryby. Pobavilo ho to, a protože byl v Praze na dvoudenní poradě, navrhl, ať zkusím zachránit nosy všech zaměstnankyň zdejší pošty a dojdu pro balík hned odpoledne, že mi ho třeba dají.

Daly. Rády. Jen ho notnou chvíli hledaly, protože doručovatelka ho schovala někam do úplně jiné místnosti, aby nezasmradil ostatní balíky („Podívej, Petříčku, od babičky ti přišly buchty! A jsou... jejda... plněné rybinou?!“) a poštovní úřednice. Statečně jsem dělala, že nevím, co v něm je. Převzala jsem krabici, řekla jsem, že jéé, hezké známky a děkuju, nasanou. Udělala jsem tři kroky a v tu chvíli mi k nosu dorazil smrad. Když jsem krabici balila do druhé pevné igelitové tašky, pohled pošťačky mi dával jasně najevo, že ví, že jsem věděla, jakou biologickou zbraň tu kvůli mému muži měly.

Stejně se divím, že to při clení nesežral pes, co hledal drogy. Nebo že ho ten puch navždy nevyřadil ze služby...

Z balíku jsme měli radost všichni. Isladská čokoláda pro mé nervy, ozdubátka do vlasů pro děti (pořád se o ně rvou, díky, Dani ;-) ), asi šest tun sušeného rybího masa pro muže – včetně malého, několika vrstvami igelitu obaleného balíčku s velkým černým vykřičníkem. Ale o něm se určitě rozepíše Honza, pokud přežije jeho konzumaci.

Tentokrát jsem to i ochutnala. Ble. Díky za to, že žiju v současnosti, kdy se drtivá většina jídle skládá z masa vařeného, pečeného nebo smaženého. Kdybych měla někde sedět a přežvykovat sušené ryby jakožto jediný zdroj bílkovin, asi bych se dala na kořínky.

A můj muž je nadšen. Miluje to. Včera si nasypal rybí odlomky (něco jako rybí křupky, určeno k zobání u televize) do misky a přišel sem, hned za mě, do ložnice, ke svému počítači, že jde jako pracovat!!! Řekla jsem:

„Smrdíš. Tady nebudu, radši jdu do vany.“

A Monča řekla:

„Maminka říkala, že smrdíš a máš jít do vany.“

Takže kdybyste se v nejbližších dnech potkali s mým mužem, neříkejte mu, že smrdí rybinou. On to ví a je na to náležitě pyšný, tak ho v tom nepodporujte, jo? ;-)