není žádná sranda. O tom by vám mohla povyprávět leckterá matka.
Teda vlastně - ona to sranda je, jen nesmíte být moc cimprlich :-)

Monouš teď venku zásadně jezdí na motorce. Jde jí to, baví ji to, většinou i poslouchá a pod auto se pokusila vjet zatím jen jednou, což pokládám za úspěch. Udělaly jsme si výlet do obchodu pro rohlíky a hnusný kukuřičný křupky, po kterých se naše děti mohou utlouct. Cestou zpátky jsme se stavily na hřišti, kde Monouš spadla jednou ze skluzavky, několikrát z opičí dráhy a nakonec jen tak ze země, asi aby matka byla stále ve střehu. Když už byla dostatečně unavena, vyrazily jsem k domu s jasným plánem: Monouš se pohrabe v písku a mezitím přijede domů hlava rodiny, která pak vyvleče nahoru půlku dětí. Jenže to samozřejmě nedopadlo tak, jak jsem si nalajnovala...

Na písku byl Honzík se svou maminkou. Bydlejí ve vedlejším domě, zdravíme se, prohodíme pár slov, ale nic víc. Maminka akčně shrabovala listí, Honzík pomáhal. Monouš vtrhla na písek s kyblíčky a lopatkou, já jsem dávala Ančeti rohlík. Pak se otočím zpět k písku. Uprostřed stojí Honzík a vypadá úplně přesně takhle:

Docela jsem se vyděsila; fakt vypadal, že ho něco bolí. Obličej celý zkřivený tím němým řevem, nevydal ani hlásku, jen jednou mohutně popotáhl.
"Co se stalo, Honzíku?" promuvila jsem na něj. Zároveň se otočila i jeho maminka, která na vteřinu vypadala úplně jako on. Pak jsme si ale obě všimly, že původcem všeho toho zla je (samozřejmě) náš Monouš, protože sebrala Honzíkovi dětské kolečko a jala se listí vyvážet sama.
Dětská tragédie jako prase! Ukradené kolečko!!!
Pamatuju se, že jsme na chalupě jako malí měli taky takové. Hráli jsme si s ním do té doby, než přišel někdo z dospělých a navrhl, že bude hrozná sranda, když vyvezeme drny/listí/posekanou trávu na kompost. V tu chvíli nás to přestalo bavit :-) Mimochodem - místo slova "kolečko" se používalo "kortouček", ale velkému kolečku se kortouč neříká... To slovo je hrozně divný, slyšeli jste ho někdy?)

No nic, tragédii Honzík přežil, Monču jsem zabavila vyráběním asi dvou tisíc bábovek, a pak přijel muž. A zatímco mi předával pugét a ukazoval opravdové platné stavební povolení, Monika se rozeběhla na druhý konec vnitrobloku.
"Monouši! Pojď zpátky!" hulákám. "Tyvole, tam je obrovská kaluž!" dojde mi vzápětí. A jdu za ní, halekaje něco o tom, ať se k tý vodě ani nepřibližuje. Přibližuje. Zrychluju. Nestihnu. A když ji vidím, jak se slastně máchá, cáká, pak si do toho kecne, pak si nacáká bláto do obličeje, když si vzpomenu, jak můj muž nadšeně projíždí autem kdejakou kaluž a při prudkém dešti stojí u okna a vzdychá Tyjo, teď by to cákalo!, zachovám se zcela nevýchovně a vytáhnu mobil.

A chechtám se, ale snažím se to nedělat. Protože to dítě přece nemůže mít pocit, že je to děsná bžunda a budem to opakovat častěji. A taky to video aby se tolik neklepalo! :-) Ale je to marný... I Honza se snaží působit výchovně, ale nejde to. Možná až to potomek udělá podesáté? :-)
Po vylovení byla Monča odvedena domů, svlečena, vysprchována, usušena a obalena pleteným plédem. Celou dobu se tvářila děsně spokojeně :-)

Nejspíš jí budem muset pořídit neoprén...