(aspoň přibližně) je podle mě docela dobrej interval.
Nehrozí, že by se člověk toho blogování přehltil, že, čtenáři pak mají radost, že vidí, že žiju (i když to supluje i twitter tady vedle) a pokaždé mám radost, že i po půl roce umím přenastavit aktuálně čtenou knížku a aktuálně shlédnutý film. A to se vyplatí! :-)
Jsme stále naživu a máme se skvěle. Přežili jsme první Vánoce, při kterých byly obě děti už při smyslech a vnímaly, co se děje kolem. Z toho důvodu jsme třiadvacátého zdobili strom a balili dárky skoro do půlnoci a čtyřiadvacátého pak vymýšleli, jak dostat tu hromadu dárků ze skříní a sklepa pod strom a ještě zazvonit. Nakonec jsem musela v kuchyni nutit děti sledovat z okna, jestli Ježíšek už letí, do toho pustit mikrovlnku, vodu do hrnce a ještě zpívat, aby nebyly slyšet rány a šustění, když se muž snažil vejít s obřím plastovým náklaďákem do dveří :-) A pak, když udýchaný muž přošel do kuchyně a oznámil, že už je zpátky a ty odpadky vyhodil, se z obýváku ozval zvoneček (mp3 se dvěma minutami ticha a pak osmivteřinovým cinkáním - díky za tu techniku!). Monča vykulila oči, zajásala a rozběhla se do obýváku. Tam oběhla hromadu dárků, kterou naprosto ignorovala, a pokusila se vylézt na okno, aby viděla toho Ježíška. A my dva dosplěí jsme stáli ve dveřích a plakali smíchy. Až po dvou upozorněních si všimla té hromady a došlo jí, že to jsou ty slibované a denně omílané dárky.
Děti jsou na rozbalování stejně nadšené jako pes - trhají a rozbalují všechno, co jim přijde pod ruce. Jsem si jistá, že kdyby se tam nachomýtly kočky, byly by rozbaleny taky, a vůbec by jim to neudělalo radost. Proto strávily Štědrý večer pod postelí.
Takže když teď chci projít obývákem ode dveří k oknu, musím se nechat přejet tím obřím truckem, následně se srazit s kočárkem pro panenky, do kterého se vejdou obě děti najednou, překročit hrad z kostek, zakopnout o míč, šlápnout na hýbajícího se pejska a skončit na zemi, obalená barevnými samolepkami. Celou tu dobu dítě nadšeně ječí do mikrofonu u piánka rolničky, rolničky, dopavám dal huas, škapárek majičký, maminčiny písničky a sníh!
Bylo to krásné. A očekávám, že za rok už ty dvě potvory vymyslí plán na lapení Ježíška do pasti a budou se děsně divit, až chytí tatínka. Fakt jsem na to zvědavá.
Do nového roku bych si mohla dát předsevzetí o pravidelném blogování, že?
Tak v červnu? ;-)