„Mami, kdo jí košíky?“ Chvíli vůbec netuším, jaký košíky myslí, a představuju si takový ten zákusek – ovocný košík, co se mu tak nejspíš vůbec neříká. Pro jistotu se zeptám:

„Jaký košíky?“

„No ty, co s nima jezdíme při nákupu a dáváme do nich věci. Kdo je jí?“

Následuje několik vteřin zmateného ticha. Pak vyhrknu:

„Nikdo. Nákupní košíky nikdo nejí.“

„Ani žádný zvířátko?“ zeptá se podezřívavě.

„Zvířátka nejedí košíky,“ odmítnu.

„Ani třeba slon?“

„Ani slon.“

„Ani třeba dinosaurus?“ Zkouší poslední možnost; dinosaurus jakožto nežijící zvíře by přece mohl sežrat cokoliv, no ne?

„Ani dinosaurus.“

Asi jsem jí zničila další dětskou představu. Nebo si možná stejně potichu zamumlala svoje oblíbené Ale já myslím, že jo.

„Když nebudeme sedět připoutaní nebo budeme sedět v kufru, zastavěj nás policajti a dají nám omluvu!“

„Dají nám pokutu, ne omluvu. Takže se nesmíte vyvlékat z pásů, jasný?“

„Dají nám omluvu a zavřou nás do jeskyně!“

„Tady to je obrázek kluka-prince, co má na hlavě velkou korunu a na čele velkou bouli, protože spadl z klouzačky, protože nedával pozor a protože je to pro velký kluky a tady jsou houpačky a tohle je sluníčko a tady jsem napsala Monika.“

To všechno řečeno na jeden nádech. Divím se, že neomdlela.