Protože zrovna tohle mám dneska já. A už to fakt stojí za ublognutí.

Začalo to ráno tím, že se Anče pokoušela vlézt na Honzovo kancelářské křeslo rovnou z postele, hezky ze strany. A jedním plynulým pohybem zajela mezi opěradlo a područku a začala ječet. A pak málem začala ječet i její matka, tedy já, protože Anče byla zaseklá a nešla vyndat. A můj mateřský zrak okamžitě viděl, jak jí to určitě drtí žebra a orgány a jak mi tam to dítě zhyne, pokud okamžitě nezavolám hasiče, kteří přijedou a rozřežou to křeslo na kousky. A pak přijede někdo z Novy, natočí to a večer poběží reportáž, ve které Jan Tuna nebo někdo jemu podobný bude říkat, že lidé říkají je to hrůza! A jako vrchol všeho udělají anketu mezi chodci, kteří budou svorně nadávat na to, jaká jsem matka.

A pak jsem zaječela na muže, že potřebuju pomoc. A on přišel a to dítě vyndal. Prostě jen tak. Je to hrdina!

Jenže pak odjel. A ve chvíli, kdy jsem šla dítěti číslo jedna udělat do kuchyně pití jsem zahlédla, jak dítě číslo dvě, to menší, stojí na jídelní židličce, té vysoké. Ani jsem nestihla začít nadávat, prostě jsem se rozběhla - a šlápla na papír.

Taková vsuvka: papíry máme aktuálně všude. VŠUDE! Děti rády kreslí. Bezva. Konec vsuvky.

Papír mi podjel pod nohou a já se zřítila na stoleček, posléze na židličku a nakonec na zem. Určitě to vypadalo velmi efektně, protože dítě číslo jedna řeklo: "Bum!" a dítě číslo dvě se zasmálo. Já vstala, abych zjistila, že mám naražený zápěstí, rameno a koleno. Tři jednou ranou!

Zmínila jsem se, že v bytě pod námi probíhá rekonstrukce? Ne? Hm. Můj pád byl doprovázen romantickým podkresem dvou vrtaček, nebo sbíječek, nebo co to je. Občas drnčej skleněný výplně dveří. Od osmi ráno. Teď jsou chlapci na obědě, ale jsem si jistá, že jakmile děti usnou, zase se vrátí a budou mít s těmi plnými břichy ještě větší chuť do práce (tedy demolování), než obyvkle.

Taky jsem zjistila, že nám neteče teplá voda. Samozřejmě, na nástěnce dole u vchodu to vyvěšené je, ale kdo si má pamatovat, co je za datum?! Žena na mateřské rozhodně ne! Absenci teplé vody jsem zjistila, když jsem dítěti číslo jedna vymývala čokoládu a džus z vlasů. Ne. Nebyla to sranda.

No. A pak Monouš spadla z postele tak šikovně, že trefila čelem držátko šuplíku. Má krásnou bouli, skoro si rozsekla kůži. Ale dobrý - obě zorničky stejně velké, reaguje, nemotá se, loudí jídlo.

Jo, jídlo! Koho překvapí, že jsem to brutálně přesolila? Co? Nehlaste se všichni!

Ještě není ani poledne a já se fakt bojím, co se stane do večera... Asi bych měla celou rodinu obalit molitanem a čekat, až to prostě přejde.