Na stromě seděla kočka

a já to odskákala...

téma: Zvěřník,  15.09.2006, 12:41:00, 20 reakcí

 

Šli jsme večer s teletem na procházku. Chodíme v čase, kdy se venčí většina spřátelených pejsků (samozřejmě oni začali chodit ven kvůli nám, nač si nalhávat něco o náhodě, že :-) ). Takže pomuchlat jorkšíra č.1, který radostí ucvrkává, když Denouše vidí, pomuchlat jezevčíka, kterej se pokaždý nenápadně snaží páníčkovi utéct a jít s námi, pomuchlat dvě ruské teriérky, ty našeho psa milují a ode mě se občas milostivě nechají pohladit, pořádně pomuchlat Annie, obrovskou slečnu z New Foundlandu, kterou miluje náš pes, ale ona radši drbání ode mě, donést jorkšíra č.2 paničce, protože vždycky samou radostí udělá žábu – rozplácne se před námi na zemi a odmítá se hnout.
Po náročných společensko-psích setkáních konečně pokračujeme v procházce, když tu najednou pes zavětří, protáhne mě skrz keř a zůstane stát pod stromem s pohledem upřeným do větví. Já tak dobrej čuch nemám, vidím taky blbě, ale po chvilce najdu v koruně stromu kočku, která se tváří chvíli hystericky a chvíli stylem Tum tu dum, já tu vůůůbec, ale vůůůbec nejsem!
"Pojď, nech kočku," domlouvám psovi. Marně, tahle se mu prostě líbí a určitě by si s ním ráda hrála (rozuměj utíkala by před ním). Zapřu se patama do země a násilím odtáhnu těch skoro padesát kilo pryč. Na chodníku mám dokonce pocit, že už mám vyhráno...

Najednou pse bleskurychle udělá otočku a rozběhne se zpět ke stromu (ta kočka je prostě dokonalá!), jenže nějak zapomene, že na druhým konci vodítka jsem já, nemehlo, co neumí tak rychle reagovat a už vůbec ne běhat. A navíc se snaží prosadit si cosi jako autoritu.
"NE!" zařvu, ale než se stihnu zapřít, pes škubne a nehet na mém levém palci nějakou podivnou souhrou náhod udělá lup!
"Vole, zlomils mi nehet!" zasípu. Pak se podívám na napáchané škody – a málem omdlím. Kdyby zlomený nehet – otočený nehet skoro v půlce, natrhnutý nehet, krve jak z vola!
AAAAAAUUUUUUUUU!!!!!

I náš občas natvrdlý pes pochopí, že je zle a poslušně capká domů u nohy. Já celou dobu držím levou ruku za zády, abych na ni neviděla, protože je to hnus a čím jsem starší, tím hůř snáším pohled na krev. Na transfúzním oddělení mi nevadí, tam dokonce pozoruju, jak se plní vak, ale když jde o zranění...

"Máááámíííí!" hysterčím ode dveří, "on mi utrh nehet!"
Pes se dekuje na místo, rodička přibíhá s vidinou utrženého celého nehtu, případně i s prstem nebo celou rukou. Ukážu jí to nadělení a oznámím, že asi omdlím.
"Jééžiš, pocem, dyť to nic není," znevažuje moje zranění. Dotáhne mě k lékárničce, vytasí desinfekci a mně se podloměj kolena. Stejně jako když mi bylo pět. Skučím, přemlouvám (to nepotřebuju, nic špinavýho se mi tam nedostalo, už to vlastně ani skoro nebolí!), nakonec kvílím jauaaaajaujau!
"Seš jak chlap!" dozvím se od rodičky.
Tyjo...Ajo!

Kdybyste mě dnes třeba náhodou potkali, všimněte si hromady náplastí na mém palci a politujte mě, jo? Děkuju :-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře

jméno   email
titulek   www